Můj vztah k Itálii a italštině

Mohlo by se zdát, že můj vztah k Itálii a k italštině se začal rodit až s mým vztahem s italským klukem. Tak tomu ale vůbec není. Spíš to bylo naopak – můj vztah k italštině a Itálii mě přivedl k italskému klukovi.

Od dob dospívání, a možná ještě dřív, jsem byla fascinovaná cizími zeměmi a odlišnými kulturami. Ráda jsem se koukala na cestopisy v televizi, zeměpis byl můj nejoblíbenější školní předmět. Vždy mě to táhlo do dálek a k poznávání jiných zemí a zvyků.

Zároveň jsem taky milovala a miluji cizí jazyky. Sice můj vztah k jazykům nezačal úplně nejlíp, ale jakmile jsem si našla cestu k angličtině, pak jsem si postupně nacházela cestu i k dalším jazykům. A počítám do toho i svůj rodný jazyk. Český jazyk a literatura byly po zeměpisu mým dalším oblíbeným předmětem (který jsem pak i nějakou dobu studovala na univerzitě).

Nebylo to tak jen na základní škole, ale také na střední, což se mohlo možná jevit jako trochu problematické, protože jsem studovala obchodní akademii a tam byly důležité předměty trochu jiné. Bohužel jsem se v ekonomice a účetnictví nikdy nenašla.

Španělština, finština a další...

Na střední škole jsme měli dva cizí jazyky – já si vybrala angličtinu (kterou jsem se učila už od ZŠ) a nově španělštinu. Moc jsem se na španělštinu těšila. Bylo to v době, kdy jsem milovala latinskoamerické telenovely, platonicky milovala některé herce, líbily se mi písničky z telenovel a díky tomu jsem našla cestu ke španělsky zpívajícím umělcům a ke španělské a latinskoamerické hudbě. Chtěla jsem tomu rozumět, takže jsem chtěla umět španělsky.

Tohle španělské období mi vydrželo mnoho let. Vlastně dodnes nevyhaslo. Necítím to už tak silně jako dřív, ale stále mám slabost pro některé španělské sportovce, občas si poslechnu nějakou španělskou hudbu a doufám, že se jednou do Španělska podívám. Ještě nikdy jsem tam nebyla, ale jsou místa, která bych chtěla navštívit.

Pak nastalo velice důležité finské období. Bylo mi asi 16 nebo 17 let, když mě to popadlo. Jak to začalo? Milovala jsem motocyklového jezdce Miku Kallia a pilota F1 Kimiho Räikkönena. A pak tu taky byli finští skokané na lyžích, pro které jsem měla slabost. Dodnes si pamatuju, jak jsem o obědové přestávce ve škole šla tajně do knihkupectví koupit si slovníček finštiny, tak, aby o tom moji rodiče nevěděli, protože jsem se za svoji zálibu styděla.

Učila jsem se finsky potají po internetu. Po letech jsem to ale nakonec přeci jen řekla, protože jsem chtěla zkusit studovat finštinu na vysoké škole.

To se mi na chvíli splnilo.

Finsko jsem milovala a miluji dodnes. A stále věřím, že se tam podívám. Je to můj dávný sen.

Chvíli jsem se jako samouk pokoušela studovat němčinu, táhlo mě to i k portugalštině a řečtině, ale z toho nic moc nakonec nebylo. Také jsem měla krátké období s turečtinou, a to kvůli tomu, že jsem prožila krátký vztah s klukem z Turecka.

Italština?

Italština byla takový zvláštní případ. Moc mě to k ní táhlo už od střední, a zároveň odpuzovalo. Byl to takový ten love – hate vztah. Nechápala jsem proč. Teď už to možná chápu. Jako by to bylo podle rčení "odmítáš to, co nejvíc potřebuješ". Jako by mi vesmír chtěl naznačit tu cestu, ale já paličatá ji nechtěla vidět. Možná jsem jen ještě nebyla připravená ji vidět.

Lámat se to začalo v roce 2013, kdy jsem se zbláznila do zpěváka Marca Mengoniho. A pak v roce 2015 do skupiny Il Volo. Oba zmíněné zbožňuji dodnes a nedám na ně dopustit. Postupně jsem začala sledovat italskou hudební scénu víc a víc a zamilovávala se víc a víc, nejen do těch zpěváků, ale taky do italštiny. Postupem času jsem začala víc a víc podporovat také italské sportovce, a to hlavně motocyklové závodníky. Důležitou roli tady hráli Niccolò Antonelli a Franco Morbidelli.

Postupem času jsem začala toužit po cestě do Itálie. Sledovala jsem pořady o Itálii v televizi, na internetu, hledala videa na youtube. Začala jsem studovat italštinu jako samouk po různých internetových stránkách, později na youtube kanálech, instagramu a také duolingu. Koupila jsem si učebnici italštiny, slovníčky... Úplně jsem se do toho ponořila.

Najednou jsem zjistila, že si podvědomě manifestuju italského kluka. Původně jsem si tedy manifestovala motocyklového závodníka, ale to jsem až po čase pochopila, že byla spíš představa naivní hysterické fanynky. Na druhou stranu, mé představy a touhy patřit do světa MotoGP a mít italského kluka mě občas zachránily v mých úzkostných stavech.

Tak jsem si aspoň přála sportovního fanouška. Byly to spíš takové sny než reálné představy, protože, a to už jsem trochu vysvětlila v minulých článcích, jsem se bála mít kluka. Děsila jsem se představy, že by se ke mně měl nějaký kluk přiblížit. A to bylo způsobeno různými důvody: minulou zkušeností, mými úzkostmi, různými životními momenty.

Jenomže... buďte opatrní v tom, co si přejete nebo o čem sníte, i když si myslíte, že je to opravdu jen v rovině snění.

Našla jsem italského kluka, sportovního fanouška, je jiný než muži a kluci v okolí, je jediný, u kterého jsem si dokázala představit, že by se ke mně mohl přiblížit.

Mám pocit, že to byla a stále je cesta. Zní to všechno tak absurdně, vypadá to tak moc nereálně, jenomže to reálné je. Jako by to bylo celé takto naplánované. Ať už věříte v osud nebo vesmír nebo boha, nebo nevěříte ničemu, tohle prostě muselo být nějak naplánované. Já si to jinak vysvětlit nedovedu. Teď už chápu, proč mě to roky táhlo k učení se italsky, nějaká zvláštní síla mě k tomu poháněla a já mnohdy nechápala proč. Teď už chápu, proč se některé věci staly tak, jak se staly. Kdyby se staly jinak, tak bychom se my dva zřejmě nikdy nepotkali. Anebo možná taky jo.

Takže jsem si italštinu a později i Itálii postupně oblíbila mnohem dřív, než jsem se seznámila s mým přítelem. Doslova mě to k němu dovedlo.

Je to ale stále běh na dlouhou trať. Postupně se učím komunikovat v jeho jazyce nejen s ním, ale také s jeho rodinou, a s cizími lidmi (např. v obchodě), což mi činí potíže, protože se stydím. Ale ten jazyk miluju a vím, že se toho ještě musím hodně naučit.