Co bylo předtím?

Své vyprávění jsem začala mým seznámením se s přítelem, které proběhlo online. Jaký ale vlastně byl můj život předtím? Čím jsem si v předešlých letech procházela?

Před a během pandemie koronaviru jsem byla bez práce. Dělala jsem si rekvalifikační kurz, který jsem ale kvůli zavření škol nemohla dodělat. Naštěstí nám po měsících alespoň povolili udělat závěrečnou zkoušku. Kurz mi umožňoval hlásit se na pracovní pozice typu sekretářka či administrativní asistentka. Nebyla to nikdy moje vysněná práce, ale byl to krok dopředu.

Ještě během přísných opatření (a i poté) jsem prošla mnoha výběrovými řízeními a mnoha pohovory, některé byly až bizarní (co všechno jsem zažila by dalo možná na celou knihu). Psychicky jsem na tom byla jako na houpačce – někdy plná motivace a odhodlání, jindy vyčerpaná už jen z přemýšlení, co budu dělat. Cítila jsem obrovský tlak od rodiny, a hlavně sama od sebe – chtěla jsem zapadnout do nějaké škatulky, chtěla naplnit očekávání okolí.

Připadala jsem si naprosto zbytečná, neužitečná. Bylo mi 30, neměla jsem nic – práci, vlastní bydlení, peníze, partnera, tedy přesně to, co se v mém okolí od 30leté ženy očekává, že bude mít.

Postupem času se to trochu zlomilo a já dostala šanci. Bylo to sice ze známosti (můžou říkat, že ne, ale já vím, že to hrálo roli), ale vzala jsem tu pozici. Sice jsem se styděla, že jsem tam možná kvůli tomu, že se někdo zmínil, že jsem bez práce, ale na druhou stranu, pohovor jsem absolvovat musela. Vlastně, nejprve mě přijmout nechtěli, řekli, že to, že nevlastním řidičský průkaz, je pro ně překážka. Po několika dnech mi ale volali, že bych tu pozici mohla dělat i bez řidičáku, pokud mám ještě zájem.

Zájem už jsem neměla, v hlavě jsem si vymýšlela nové scénáře, co budu dělat, ale přijala jsem. Bála jsem se, že budu vybírat, až přeberu, navíc pracovních zkušeností jsem zatím stále moc neměla. Tak jsem to brala jako první krok v cestě za něčím, o čemž jsem ještě nevěděla, za čím. Možná za nezávislostí, po které jsem tak toužila?

Nová práce

Začala jsem tedy pracovat jako sekretářka ředitele společnosti v našem regionu. Byla jsem z toho nervózní, zároveň jsem si ale říkala, že konečně využiju něco z toho, co jsem se naučila v kurzu. Navíc jsem v hlavě měla několik snů, na které jsem si chtěla vydělat.

První zádrhel přišel při nástupu do práce, pár dní před nástupem a podpisem smlouvy jsem teprve zjistila pracovní dobu. Nevyhovovala mi. Ale už jsem měla strach práci odmítnout. A tak jsem začala chodit do práce na 6 hodin ráno.

Zvláštní je, že den před podpisem smlouvy se mi zdál velmi živý sen, kdy jsem byla v kanceláři a objevila se tam žena, která vypadala jako anděl nebo nějaké nadpozemské stvoření, a varovala mě, abych nepodepisovala, a ještě si to rozmyslela.

Na ten sen jsem si vzpomněla v momentě, když jsem reálně seděla v kanceláři, v ruce držela tužku a chystala se stvrdit podpisem pracovní smlouvu. Podepsala jsem.

Byl listopad 2021. Skočila jsem do reálného a tvrdého života. Nejprve jsem se snažila být motivovaná, ale motivace postupně upadala. Své sny, které jsem měla a na které jsem si chtěla vydělat, jsem si potom ani nesplnila. Přešla mě odvaha, začala jsem mít strach, a neměla jsem na jejich plnění ani energii.

Sice jsem si vydělávala nějaké peníze, ale uvnitř mě bylo úplně prázdno. Vstávání ve 4 ráno pro mě byl horor. Chtěla jsem se zatnout a vydržet, ale bylo to těžší a těžší.

Byla jsem v práci přesně 3 týdny, když mi vyšel pozitivní test na covid. A začalo ještě těžší období. Bylo krátce před Vánoci a já, máma i táta leželi doma s covidem. U mě z nás tří byl nejhorší průběh. Vánoce pro mě neexistovaly. Ztratila jsem chuť, bylo mi zle, bolelo mě na hrudi, hodně jsem kašlala a chtěla být jen v posteli a spát. Nic mě nebavilo. Nakonec jsem se z toho dostala a v lednu se vrátila do práce.

Pár dní poté umřela babička, která byla už několik měsíců hospitalizovaná a my jsme věděli, že už asi byla na cestě na druhou stranu. Měla jsem k ní poměrně silný vztah, takže to mnou otřáslo. Na ten moment, kdy mi máma zatelefonovala, nikdy nezapomenu.

Měsíce tak nějak ubíhaly. Nic mě netěšilo. Práce mě nebavila, ale snažila jsem se zabrat a vydržet. To jsem ještě netušila, že to je cesta k vyhoření.

Žádné sny jsem si neplnila. Bylo to pro mě jen práce – domov. O víkendech mě rozptylovaly moje koníčky, které mě ale bavily čím dál tím míň. Cítila jsem se velmi unavená.

V létě 2022 jsem se seznámila s B. Ten příběh už jsem popisovala. Nejprve jsem se s ním vůbec nechtěla bavit. Něco mě k němu ale táhlo. A pak, když jsem si s ním začala víc psát, jsem zjistila, že jsem v něm našla spřízněnou duši. Věděl o všem, co se se mnou dělo. Svěřovala jsem se mu se vším, co mě trápilo a měla pocit, že je jediným člověkem na celé planetě, který mi rozumí.

Moje pracovní smlouva na jeden rok se chýlila ke konci. Blížil se konec roku 2022. Můj nadřízený mi nabídl smlouvu na další rok, vlastně se mnou na další rok počítal. V hlavě jsem měla myšlenky na odmítnutí, nakonec jsem přijala, protože jsem se bála odmítnout z důvodu reakce okolí.

Na té práci objektivně nic špatného nebylo, ale prostě moje osobnost a typ práce k sobě nějak neladily, a vypadalo to, že to tak připadá pouze mně. Vlastně, s nikým jsem o tom nemluvila, styděla jsem se.

Čím víc měsíců jsem tam byla, tím víc smutno mi bylo. Život mě nebavil. Práce někdy bylo víc, někdy skoro celý den nebylo co dělat. Cítila jsem se nenaplněná.

Druhou polovinu roku 2023 jsem nějak překonala snad jen díky podpoře mého B., který sice ještě nebyl oficiálně můj, ale už jsme tak o sobě navzájem přemýšleli.

Vyhoření?

Do práce jsem chodila bez motivace, bez radosti, vlastně jsem se někdy ráno nervově klepala a bylo mi nevolno od žaludku. Začala jsem mít problémy se spánkem. Někdy jsem dokázala usnout až kolem půlnoci a pak mi ve 4 ráno zvonil budík, takže jsem byla v práci navíc nevyspalá. Ta pracovní doba mi vadila ze všeho nejvíc. Nedokázala jsem se přes to přenést a způsobilo mi to nějaké zdravotní problémy. Vlastně myslím, že to, že jsem skončila bez motivace a cítila se úplně vyčerpaná, bylo hlavně tím, že jsem tak brzy vstávala. Pro člověka, který se definuje jako sova, to byla muka.

Psychicky jsem padala hodně dolů. Měla jsem problémy se soustředit. Občas jsem měla divný výpadky paměti (třeba doma se něco řešilo a já se o pár dní později zeptala a všichni na mě vyděšeni hleděli, že už to je přece vyřešeno). Přišla jsem ve 3 odpoledne domů a první, co jsem udělala, bylo, že jsem si šla lehnout a spala celý zbytek odpoledne. Můj mozek se přepnul do režimu přežití a nic víc, než bylo nezbytně nutné, jsem udělat nedokázala. A navíc se mi vrátily příznaky autoimunní nemoci, kterou trpím mnoho let.

Na podzim roku 2023 jsem řekla svému nadřízenému, že už smlouvu na další rok nechci. Byl šokován. Počítal se mnou a myslel si, že jsem tam byla spokojená. Já se navíc tak nějak spokojeně vždy snažila tvářit, chtěla jsem být vždy milá a příjemná a ke svému zaměstnavateli loajální, konec konců dali mi šanci a já se díky tomu dokázala finančně konečně trochu osamostatnit od rodičů. Moje tělo ale už bylo v koncích a hlasitě mi říkalo, že potřebuje odpočinek a změnu.

Byl to pro mě konec před novým začátkem. Několik dní po mém konci v práci jsem se totiž poprvé osobně setkala se svým vyvoleným. A malinkatými krůčky se začalo budovat něco nového a přede mnou se začala otevírat nová cesta. To byla možná ta cesta, na kterou mě volalo moje tělo a moje duše. Prošla jsem si nějakými zkušenostmi a už jsem byla připravená na další životní kroky.