První setkání... A co bude dál?

Přiblížil se den, kdy se mělo uskutečnit naše setkání. Den předem jsem byla plná nadšení a očekávání. V den D jsem byla v neuvěřitelném stresu. Naše první setkání bylo z mé strany nervózní, ustrašené a plné úzkosti. Zároveň to ale byl velmi důležitý milník v dalším směřování našeho rodícího se vztahu.

Byl pátek 3. listopadu. Vstávala jsem po 4. hodině ranní. Chtěla jsem mít dostatek času, abych vše stihla tak, jak jsem plánovala. Nakonec to ale ovšem dopadlo trochu jinak.

Byla jsem hodně nervózní. Zároveň ale plná očekávání. V hlavě jsem si sestavovala scénáře a plány toho, co říct, co neříct, jak se chovat, jak se nechovat, co mu dovolit směrem ke mně, co mu nedovolit. Bála jsem se, ale zároveň mě to k němu tak moc táhlo.

Pršelo. Neměla jsem z toho radost, ale snažila jsem se uklidnit, že by to mohlo být dobré znamení, protože spousta důležitých okamžiků a milníků mého života se událo za deště.

Když jsem šla na autobusovou zastávku, byla ještě tma. Autobusem jsem se svezla na vlakové nádraží. Ještě jsem do Olomouce stihla dřívější vlak, než jsem si myslela, že stihnu. To ale znamenalo, že jsem v Olomouci měla strašně moc času. Můj následný vlak byl navíc zpožděný, takže toho času bylo ažaž. Olomouc znám velmi dobře, přesto jsem se tam tentokrát necítila bezpečně. Po nádraží se potulovaly skupinky podivných individuí a já odtamtud chtěla utéct. Byla jsem sama, a navíc ve stresu. To nebyla úplně nejlepší kombinace. Do toho ještě to podivné počasí.

Můj RegioJet do Prahy konečně přijel, a to za doprovodu lijáku. Byla mi zima, nevěděla jsem, kam uložit deštník, měla jsem s sebou zavazadla, byla jsem ve stresu, nebylo mi dobře od žaludku. RegioJetem jezdím výjimečně, tudíž jsem navíc špatně odhadla rezervaci svého místa a měla sedadlo v místě, kde pořádně ani nebylo okýnko. Miluju sledovat ubíhající cestu, takže to pro mě bylo nepříjemné překvapení. Začínala jsem propadat splínům a mít pocit, že je vše špatně a že moje cesta je stejně zbytečná.

  Výběr sedadla se mi nepovedl podle představ

Postupem času jsem se trochu uklidnila. Když mi moje sestra, která jeho let sledovala přes flightradar, napsala, že už bude přistávat, a já byla kvůli zpoždění stále ještě ve vlaku, tak jsem byla ve stresu. Plánovala jsem, jak budu na letišti první, počkám ho v příletové hale. Představovala jsem si, jaké to bude, až ho poprvé uvidím a možná i obejmu. Celý ten sen se mi ale rozpadl.

Nervózně ve spěchu jsem vystoupila, proběhla nádražní halou, koupila jízdenky na MHD, v metru se moc nezdržovala a připadala si jak pravý spěchající Pražák.

Když jsem na Veleslavíně nastupovala do autobusu směr letiště, byla jsem plná emocí všech možných barev.

Při vstupu do příletové haly pražského letiště jsem byla plná úzkosti. Rozhlížela jsem se kolem sebe, ale nikde jsem ho neviděla. Věděla jsem, že už přiletěl, neměla jsem tušení, kde ho najdu a bála se, že ho nepoznám. To se vlastně naplnilo, protože to byl první on, kdo mě uviděl a poznal a zamával na mě. Podívala jsem se na něj. Snažila jsem se působit uvolněně a suverénně, ale byla jsem celá vyděšená.

"Tohle je on?" byla první myšlenka, která mi proletěla hlavou a já jsem se cítila zklamaná. Pozdravili jsme se, opatrně objali. Chtěla jsem si držet odstup a nebýt u něj příliš blízko. On mě však okamžitě chytil za ruku. Byla jsem velmi nejistá. Věc, která mě ale překvapila, že jsem si jí byla jistá, byla, jak jsem s ním dokázala komunikovat italsky. Nestyděla jsem se. Určitě mi pomohly všechny ty naše videohovory a hodiny psaní.

Sedli jsme si na sedačky v příletové hale. Na check in v našem hotelu bylo ještě hodně času. Chtěl mě držet za ruku, chtěl sedět blízko mě, vyznával se mi ze svých citů. Byla jsem vyděšená a chtěla jsem utéct. Nechtěla jsem sedět blízko něj, nechtěla jsem ho držet za ruku, nechtěla jsem poslouchat milá slovíčka. Přišlo mi to unáhlené, i když jsme si už víc než rok psali. Bála jsem se. Byla jsem velmi nejistá a blízkost muže ve mně vyvolávala úzkostnou paniku.

On se snažil chovat zdvořile a mile, taky byl nervózní, a navíc měl za sebou let do cizí země za dívkou, kterou nikdy předtím neviděl. Až po čase mi přiznal, že tu úzkost a paniku ze mě cítil a až v té chvíli pochopil některé mé osobností rysy a strachy, o kterých jsem mu tolikrát vyprávěla během našich hovorů.

Čím víc minut jsem po jeho boku strávila, tím víc jsem se cítila klidnější a jistější. Jistotu ve mně navíc i vzbuzoval fakt, že jsme se nacházeli v mé zemi, v Praze, kterou dobře znám. Jeli jsme autobusem a potom metrem k hotelu, kde jsme měli zarezervovaný pokoj. Ačkoliv Prahu znám, tak jsme se při hledání hotelu trochu ztratili v ulicích. Přitom jsme si oba předem hledali cestu na google mapách a vypadalo to jako snadný krok. Jenomže jsme na I.P. Pavlova vystoupili jiným vstupem, takže jsme se ocitli na jiné ulici. Nakonec to dobře dopadlo a cestu jsme našli.

                  Hotel Alqush

Hotel se mi líbil. Náš pokoj taky. Byl útulný. Venku nebylo zrovna příjemné počasí, takže bylo fajn trávit čas uvnitř. Celý zbytek dne jsme trávili na pokoji a povídali si. Probrali jsme všechna možná témata a já se začala cítit komfortně. Sice jsem chápala, že láska na první pohled z toho asi není, nebyla a nebude, ale bylo mi s ním příjemně. Bavilo mě si s ním povídat, smát, cítila jsem z něho takovou příjemnou klidnou energii.

Po hodinách povídání mi náhle dal pusu. Byla jsem zaskočena. Rozhodně nebylo mým plánem se s ním pusinkovat během našeho prvního setkání a už vůbec ne hned první den. Později mi řekl, že musel sebrat veškerou odvahu on, protože věděl, že já bych to nikdy neudělala.

Zrovna jsme si povídali o našich sourozencích a o jejich svatbách a výročích, když se mě zeptal, na jaký den si my určíme naše výročí. A tak se stalo, že ačkoliv jsme se znali online už dlouho a už měsíce jsme o sobě vlastně přemýšleli jako o partnerech, tak jsme si datum našeho vztahu určili v onen pátek 3. listopadu. Byl to důležitý den, poprvé jsme se potkali, dali jsme si první pusu.

V noci jsem naspala opravdu minimum. Vždy, když jsem na novém místě, tak nemůžu první noc spát. Tentokrát navíc ještě kousek ode mě spal někdo další, a to mi způsobovalo neklid.

V sobotu panovalo hezké počasí. Sice bylo chladněji, ale svítilo sluníčko, a tak jsme se vydali do ulic Prahy. Těšila jsem se, až mu ukážu některá moje oblíbená místa. Viděli jsme Národní muzeum, pomník Jana Palacha, který je na chodníku poblíž a já mu vysvětlovala, kdo to byl. Prošli jsme pěšky Václavské náměstí a mířili na Staroměstské náměstí. Tam jsme dorazili přesně v době, kdy odbíjel Orloj, takže všude byly davy lidí.

Na oběd jsme šli do obchodního centra Arkády Pankrác, jedno z mých oblíbených míst. Trochu jsme to neodhadli, protože v KFC jsme si objednali pálivá kuřecí křidýlka, ale byla tak pálivá, že to ani jeden z nás nezvládal jíst.

Večer jsem mu v TV představila českou Stardance. V televizi byla taky stanice Rai, takže jsme se potom dívali na italskou verzi této show, která mě ale tak nezaujala jako ta česká. Ballando con le stelle mi přišlo moc šílený a moc show s minimem tance.

Na neděli jsem se moc těšila, protože jsem ho chtěla vzít na své nejoblíbenější místo v Praze, na Vyšehrad. Ten den foukalo a bylo zataženo. Vyrazili jsme. Byl to moc pěkný den. Byla jsem moc ráda, že mu můžu ukázat místa, která mám ráda, mou zemi, město, které mám ráda, část mé identity. Počasí nám sice nakonec moc nepřálo, protože bylo chladno a do toho začalo pršet, ale já se i přes spoustu nejistot začala cítit klidněji a klidněji.

U Kongresového centra byla nainstalovaná dřevěná skulptura. Viděli jsme, že jsou na ní napsané různé vzkazy, tak jsme se rozhodli napsat i náš. Tužku jsem naštěstí s sebou měla. Na jedno z dřívek jsme napsali datum a naše iniciály.

V neděli jsme si na jídlo zašli do pizzerie blízko našeho hotelu. Nebyla jsem zvyklá jíst často pizzu, ale chtěla jsem to udělat pro něj, aby cítil trochu svého domova. Nakonec jsme byli oba spokojení, i když já se cítila trapně, když viděl, jak neumím krájet pizzu. Vysvětlil mi, jak správně držet příbor, aby krájení pizzy pro mě bylo příjemnější, ale já se styděla.

Večer jsem začala cítit bolest v krku a celkovou nepohodu. Sice jsme si na hotelu vařili večer čaj, což mi trochu pomohlo, ale ve své kůži jsem nebyla. On nebyl zvyklý pít čaj a ovocný už vůbec ne, ale dovolil mi, ať mu šálek čaje připravím. Chutnal mu a navíc ho v tom nepříznivém počasí i zahřál, ačkoliv on nemá rád teplé nápoje.

V pondělí nastalo loučení. Ráno jsme se odhlásili z hotelu a vyrazili na letiště. Jela jsem s ním. Bylo mi smutno. Navíc mě pořád moc bolelo v krku. Když pak mělo dojít na jeho odchod k bezpečnostní kontrole, necítila jsem se dobře. Nechtěla jsem, aby odešel. Vždyť jsme se sotva potkali a začali poznávat. On mě uklidňoval, že jsme přece spolu a chceme být spolu, jsme šťastní, máme dokonce už i svoje výroční datum.

Když pak zmizel za přepážkami, rozbrečela jsem se. Nešlo to zastavit. Nechtěla jsem si připadat jako hysterka, ale všechny ty emoce za posledních několik dní se najednou rozhodly vyplavit ven. Tak moc, jak jsem byla úzkostná se s ním potkat, tak jsem byla úzkostná se s ním rozloučit.

Po nějaké době jsem se uklidnila a zamířila na vlakové nádraží. Cestou mě občas ještě slzavé okamžiky přepadly. Ve vlaku jsem se snažila uklidnit, ale moc to nešlo. Byla jsem moc smutná a měla jsem strach, že už ho nikdy neuvidím. Žádné další datum našeho příštího setkání jsme neměli. Nevěděli jsme, kdy se uvidíme, a to mě trápilo. Bála jsem se, že ho přestanu zajímat.

Nakonec se to čekání na další setkání protáhlo na víc než tři měsíce. Byly to tři velmi těžké měsíce v mém životě.