Mujdenik | Jak to všechno začalo

Když vzpomínám na naše seznámení, tak se nemůžu ubránit úsměvu. Zároveň ale nad tím vším kroutím hlavou, protože nejen v našem seznámení, ale celkově v našem příběhu, je tolik neuvěřitelných momentů. Tohle vše prostě není náhoda, někdo to musel pro nás takhle naplánovat.

S přítelem jsem se seznámila poměrně absurdním způsobem. Na sociální síti. Na tom by asi nebylo nic až tak absurdního. Jenže on sociální sítě nepoužívá, je jedním z těch mála lidí, který se nepotřebuje nikde na internetu ukazovat (na rozdíl ode mě :D ), sociální sítě ho vlastně ani nijak nezajímají. Tedy můj úplný opak.

Jedinou sítí, na které si vytvořil profil, je Twitter (teď už tedy X), a to ještě si ten profil vytvořil před pár lety a jen kvůli tomu, aby mohl sledovat aktuality ze svého oblíbeného fotbalového klubu.

No a na Twitteru jsme se potkali. Ani jeden z nás dodnes vlastně neví, jak se to stalo. Ta šance, že se potkáme, byla opravdu minimální. Přesto jsme se potkali. Oba to považujeme za cestu, kterou nám osud či vesmír (záleží, čemu věříte) naplánoval. Jiné vysvětlení prostě není.

Bylo léto roku 2022. V osobním životě jsem neprocházela zrovna ideálním obdobím.

Začala jsem si všímat, že mi nějaký kluk na Twitteru lajkoval skoro cokoliv, co jsem napsala. Začalo mi to být podezřelé.
 

Muže jsem ve svém životě nechtěla

Dlouhá léta jsem měla hodně problematický pohled na všechny muže. Nikdy jsem se s nikým online (a vlastně ani nijak jinak) seznamovat nechtěla. Nikdy jsem neměla profil na seznamce. Vždy jsem byla (možná až moc) opatrná a obezřetná. Měla jsem na to svůj pohled a svůj názor.

Když jsem tedy viděla, že mi někdo lajkuje příspěvky, tak jsem zpozorněla. Nebylo mi to příjemné. Cítila jsem se ohroženě a nepohodlně. Dokonce jsem si dotyčného chtěla zablokovat. Neměla jsem důvěru ani v jeho profil, na který jsem se podívala, abych zjistila, co je to zač. Viděla jsem, že je to Ital, pro které jsem měla už nějakou dobu slabost, ale ani to mi nezabránilo nebýt opatrná. S blokací jsem se rozhodla počkat, avšak víc jsem si ho nevšímala.

Jednou mi napsal. Ptal se na nějakou informaci ohledně fotbalu. Jen jsem ho odbyla a dál se nechtěla vybavovat. Strašně moc mě to ale táhlo k jeho profilové fotografii. Byla to fotografie obličeje, ze kterého navíc byla vidět jen horní část, protože tu dolní měl opřenou o plážové lehátko. Ty oči, ty mě tak magneticky přitahovaly, a já jsem tomu vůbec nerozuměla. Měl tak něžný a jiskřivý pohled. Zakázala jsem si na to ale myslet. "Nějaký kluk z internetu tě přece nerozhází," říkala jsem si. "Víš, jaká různá individua se tu pod různými falešnými profily schovávají."

Najednou se někde uvnitř mě ozval zcela jasný hlas: "Jednou pro tebe bude tenhle kluk hodně důležitý." Já jsem hodně intuitivní člověk, ale tohle tedy znělo absurdně. Hlas jsem v sobě radši potlačila.

Pak mi na nějakou dobu úplně zmizel z dohledu a já zapomněla. V práci se řešily každodenní problémy, také byla doba dovolených, já jela navštívit svou malinkou neteř a byla jsem dojatá z toho, že jsem se stala tetou. Docházela jsem na ošetření k zubaři, jelikož jsem řešila potíže s chrupem. Život plynul.

Pak přišel podzim, jehož část jsem proležela s nemocí v posteli. Občas jsem něco napsala na Twitter, sdílela své pokroky v italštině, komentovala závody MotoGP. On mi na něco občas reagoval. Někdy jsem mu odpověděla. Bylo mi to příjemné.

Jednou jsem měla v práci špatný den. Takový ten den, kdy máte pocit, že je všechno špatně. Navíc bylo deštivé, blátivé počasí a já se psychicky propadala do úzkostných stavů. S ním jsem si vyměnila pár zpráv. Pomohlo mi to. Začala jsem mít pocit, že mým dřívějším zařazením do kategorie "divných" mu křivdím. Přesto jsem byla velmi obezřetná, co mu píšu a s čím se mu svěřuji. Ale viděla jsem, že i on se mi svěřuje a doufala, že píše pravdu, takže jsem byla klidnější.

Pak přišel přelomový den. Byl listopad. Internetem se začaly šířit zvěsti, že Twitter končí, že možná jednou ze dne na den se vše zavře a nikdo nebude mít přístup ke svému profilu. Vyděsila jsem se. Ani ne tak kvůli všem těm rokům, které jsem tam strávila a které bych mohla ztratit, ale kvůli němu. Uvědomila jsem si, že si s ním ráda píšu, že je pro mě světlým bodem v těžkých chvílích. Takže jsem to nakonec byla já, kdo vydal ten impulz. Narovinu jsem mu napsala, že se cítím dobře, když si spolu píšeme a zeptala se, jestli by mi na sebe nedal nějaký další kontakt pro případ, že zvěsti o Twitteru by se staly skutečností. Nechtěla jsem o psaní s ním přijít.

Kdo mě zná, tak by asi nečekal, že plachý introvert jako já by mohl udělat takový krok. Ale něco uvnitř mi napovídalo, ať to udělám.

Zkontaktovali jsme se na Whatsappu. Od té chvíle to začalo nabírat rychlý spád. Nejprve jsme si psali občas, najednou jsme zjistili, že si píšeme každý den. Několikrát denně. Nejprve jsme se bavili hlavně o našich zálibách, což je vlastně téma, které nás úplně na samotném začátku spojilo. Postupně jsme začali probírat i hlubší témata, naše životy, naše trápení, naše radosti.
 

Online přátelství a nic víc

Stali se z nás kamarádi na psaní. Občas jsme si poslali nějakou fotku. V dubnu 2023 se k tomu začaly postupně přidávat i video zprávy. V červnu jsme se odhodlali k videohovoru. Od té doby jsme si pravidelně volali jednou týdně. To už jsme oba neměli jen kamarádské myšlenky. Svěřovali jsme si všechno. Já se stala jeho nejbližším člověkem, on se stal mým nejbližším člověkem. Občas jsme se bavili o tom, jaké by to bylo, kdybychom byli spolu. Z jeho slov a chování už nebylo pochyb o tom, že mě balí. A já se chtěla nechat sbalit. Jenže jsme oba viděli realitu. Jiná země. Jiná kultura. Každý měl svůj zaběhnutý (ať už spokojený či nespokojený) život.

V létě roku 2023 už jsme o sobě navzájem přemýšleli jako o partnerovi. Což byla tedy další absurdita. Já jsem se tomu dlouho bránila, nechtěla jsem se upínat na člověka, kterého osobně neznám. Naše videohovory (a byla jsem to vlastně já, kdo trval na tom, abychom začali s videohovory) mi ale pomáhaly pochopit, že se nejedná o žádného úchyla z internetu, ale že je to úplně normální muž. No, vlastně postupem času mi docházelo, že je to přesně ten princ, kterého jsem si vysnila.

V září se o nás konečně dozvěděli i nejbližší příbuzní. Do té doby jsme to všechno drželi v tajnosti. Respektive, nebylo to tajné, ale oba jsme se styděli přiznat se, že máme v cizí zemi někoho blízkého. Bylo to všechno až moc obtížné na vysvětlení. Přesto to jednou prasklo, a nakonec se nám všem vlastně ulevilo. Už jsme si nemuseli volat tajně, když jsme zrovna byli sami doma.

Oba jsme věděli, že se chceme potkat. Psali jsme si víc než rok. Volali jsme si skoro půl roku. Já jsem moc chtěla vědět, jaký je osobně. Zároveň jsem si ale nedovedla představit, že bychom se opravdu měli potkat. Plánování našeho setkání bylo během na dlouhou trať. On navrhoval férový způsob, tedy setkání na půli cesty. To by znamenalo někde v Německu nebo v Rakousku. Vzhledem k tomu, z jakých částí našich zemí oba pocházíme, by to ale bylo moc dlouhé a komplikované cestování. Nakonec mi tedy napsal, že sebere veškerou odvahu a že za mnou přiletí do Prahy.

Bral to jako logický krok, že on jako muž přijede za mnou první. Lichotilo mi to. Zároveň jsem pochopila, že mu na mně opravdu záleží. Pochopila jsem, že to opravdu není žádný vykuk z internetu, který by mě chtěl vylákat ven na sladké řečičky.

Takže jsme se domluvili a na první listopadový víkend jsme si naplánovali v Praze naše první setkání.